FilmyŽivě.cz

Muzikálová romance od Rodgerse a Hammersteina, odehrávající se na pozadí války v Tichomoří, nabízí kromě osvědčené kombinace širokoúhlého obrazu, výrazných barev a sladkobolných písní také kritický pohled na rasismus.Film byl po několik desetiletí dominantním zábavním masmédiem. Na počátku padesátých let se z něj ovšem stal pouze jeden z mnoha možných způsobů, jak trávit volný čas. Hollywoodská studia ve snaze zpomalit odliv diváků zvolila cestu ohromující podívané. Jako ideální žánr pro natáčení širokoúhlých technicolorových velkofilmů s bohatou výpravou se jevil muzikál. Záruku zvýšeného diváckého zájmu představovaly adaptace broadwayských her. Mimořádnému zájmu se ve čtyřicátých a padesátých letech, pokládaných za zlatý věk divadelního muzikálu, těšilo společné dílo textaře Oscara Hammersteina a skladatele Richarda Rodgerse. Filmového zpracování se postupně dočkaly všechny jejich největší hity: Oklahoma! (1955), Carousel (1956) i Král a já (1956). Bylo jen otázkou času, kdy se na plátnech kin objeví také Pulitzerem oceněný South Pacific, uváděný v divadlech ještě pět let po své premiéře v dubnu 1949. Podkladem rozmáchlého vyprávění, v němž se prolíná příběh mladého zamilovaného poručíka americké armády a naivní zdravotní sestry z Arkansasu, kterou až události druhé světové války a láska k zámožnému francouzskému plantážníkovi přimějí k přehodnocení jejích rasových předsudků, byla povídka ze sbírky "Tales of the South Pacific" od Jamese A. Michenera. Ten za druhé světové války jako voják sám sloužil v Jižním Pacifiku, a při psaní tudíž vycházel z vlastních zkušeností.Režisér divadelní i filmové verze Joshua Logan se na jedné straně pokusil zachovat realistický rozměr předlohy natáčením v exteriérech (převážně na havajském ostrově Kauai), ale zároveň se z obavy, že dostatečně nevyniknou technicolorové barvy, rozhodl pro použití různých barevných filtrů. „Zalití“ obrazu fialovou, zlatou nebo červenou barvou mělo (zejména) během hudebních sekvencí vyjádřit atmosféru a podtrhnout emoce dané scény. Barevná přebujelost současně filmu inspirovanému skutečnými událostmi a odehrávajícímu se v přirozeném prostředí dodává lehce snový, nadreálný nádech. Výrazné barevné přechody však Logana nepříjemně zaskočily. Vzhledem k tomu, že většinou nešlo o výsledek postprodukčních úprav, nýbrž o efekt dosažený vložením filtru přímo před objektiv kamery, laboratorní úprava nebyla možná. Na přetočení filmaři zase neměli čas. Film měl být totiž v prvním kole uváděn ve své rozšířené, takřka tříhodinové verzi coby roadshowingové představení (pro běžnou distribuci posléze vznikla o čtvrt hodiny kratší verze). Data projekcí již byla stanovena a vstupenky se prodávaly. Zrušení nebo posunutí by znamenalo obrovské ztráty. Kritici, kterým vadila také přehnaná (leč z komerčního hlediska pochopitelná) opatrnost, s jakou se film drží divadelní předlohy, byli sice podobně rozmrzelí jako Logan, ale diváky film okouzlil. Až do premiéry filmu Za zvuků hudby (1965), zapojujícího realistické kulisy přeci jen o něco efektivněji, šlo o komerčně nejúspěšnější filmový muzikál od Rodgerse a Hammersteina. Mimořádný zájem neoslabilo ani znechucení jistého zákonodárce z Georgie, který občany amerického jihu v otevřeném dopise označil za hrdé a progresivní lidi, kteří ale rozhodně nemohou akceptovat míšení ras, které film údajně propaguje.South Pacific je film s prostou milostnou zápletkou, humanistickým poselstvím a dominancí hudby nad spíše dekorativní obrazovou stránkou, která ovšem dokáže překvapit výmluvnými záběrovými kompozicemi. Jakkoli ale může v těchto ohledech z dnešního pohledu působit lehce strnule, z historického hlediska jde o velmi inspirativní příklad toho, na jaké kvality Hollywood před šedesáti lety (úspěšně) sázel ve snaze nalákat diváky do kin.